NÁŠ NEASISTOVANÝ POROD OČIMA ŽENY
/mužský porodní příběh následuje/

Porodní příběh Lucie

Po prvním porodu v porodnici jsem věděla, že své další porody bych si už přála prožít jinak. Můj porod byl v mnoha směrech krásný, ale postupem času jsem si začala uvědomovat, co všechno mohlo být ještě lepší a kolik věcí pro mě bylo opravdu rušivých a nehezkých. Bohužel má přání a vize ohledně druhého porodu byly takové, že jsem věděla, že bych se v porodnici jednoduše necítila dobře a že by mi i sebelepší porodnice nemohla nabídnout to, co bych si přála. Mezi tyto věci patří nebýt nijak vyšetřovaná, kontrolovaná, moci rodit v libovolné poloze, nemít kolem sebe přítomnost žádných cizích lidí, nemuset podstupovat vstupní vyšetření a monitor a prožít vše v naprosté intimitě, v domácím prostředí, nejlépe za přítomnosti pouze mého muže. Velkou inspirací mi byly příběhy žen, které již doma porodily. Přála jsem si též prožít úžasnost tohoto okamžiku, kdy zalezete s miminkem do své postele a celá rodina, včetně starších dětí, tráví veškerý čas spolu. S mužem jsme naladěni na stejnou vlnu, proto mé představy ohledně porodu sdílel a velmi mě v nich podporoval. Společně jsme se hned na začátku těhotenství pustili do vizualizací našeho porodu, do studování potřebných materiálů, příběhů lidí, kteří již měli to štěstí takový porod prožít, a těšili jsme se. 

Volba pro mě byla jasná - porodní bazének. Má vize byla rodit v noci, pouze při svíčkách, za doprovodu hudby (v našem případě indie folk), nikým nerušena, pouze opečovávaná svým mužem, zcela oproštěna od vnější reality, ponořena hluboko do sebe, naladěna na své dítě. Naše děťátko jsem si přála porodit do vody. Voda má pro mě fantastické relaxační účinky, teplá voda uvolňuje svalstvo a může tak porod usnadňovat. Společně s mužem jsme si velmi často o porodu povídali, o tom, jak jej chceme prožít. Společnými myšlenkami jsme tak stvořili realitu, která byla nakonec ještě lepší, než pouhé představy. Měla jsem to neskonalé štěstí splnit si svůj sen - porodit doma bez asistence (ovšem s porodní podporou na telefonu), transformovat své vědomí, posílit své ženství, probudit v sobě živočišnou sílu přírody a dát našemu dítěti ten nejvzácnější dar - smyslný porod plný klidu, důvěry a harmonie. 

To, co se zdá jako pohádka, jsme prožili díky pečlivé přípravě. Člověk, který se rozhodne rodit doma, tak nečiní z pouhého rozmaru. Jedná se o pečlivé zvažování veškerých možností, nastudování nespočtu různých materiálů, čerpání informací od znalejších a zkušenějších lidí. Na porod je třeba připravit se materiálně, aby k tomuto zážitku nic nechybělo, ale především duchovně. Myslí jsem byla napojená na své dítě již během těhotenství prostřednictvím meditací a každodenních rozhovorů. Součástí duchovní přípravy je také komunikace se smrtí. Může se zdát, že téma smrti nemá při přípravách na porod co dělat. Podle mého názoru je však přijetí smrti důležité. Rozhodnete-li se rodit doma, učiníte tak na základě vlastního přístupu k věci a na vlastní zodpovědnost. Takto rozhodnutí lidé si dobře uvědomují, co vše se může stát. Jen s tímto vědomím, přijetím a beze strachu můžete rodit opravdu volně, napojeně a svobodně. 

A teď k samotnému porodu. Drobné stahy, nebolestivé poslíčky, jsem cítila už pár dní před porodem. Termín jsme měli vypočítaný na 24. 2. Intuitivně ke mně však přišla myšlenka, že budu nejspíš rodit 26. 2. na novoluní. 26. 2. se skutečně porod začal rozjíždět, ale syn se narodil až 27. 2. ve 2:22. Asi tři dny před porodem jsem cítila, že už se skutečně potřebuji začít obracet do svého nitra a že potřebuji klid. Staršího tříletého syna jsme odvezli k babičce, doma jsme vše uklidili, nafoukli bazének, a společně jsme se ladili na přicházející porod. Atmosféra doma tehdy byla neskutečná. Velmi silná. Prožívali jsme dosti tichou domácnost, kdy si Martin hrál hry na počítači, aby mi dal klid, a já jsem si vymalovávala mandaly. Chodili jsme na dlouhé několikakilometrové procházky. Pila jsem maliníkový čaj a dávala si dlouhé koupele. Syn přijel v době, kdy jsem cítila drobné stahy již pravidelně. Vypadalo to, že bych brzy snad mohla začít skutečně rodit. Péče o Filípka mě však z tohoto stavu naprosto vytrhla a já jsem ten večer usínala bez sebemenších známek toho, že by se porod mohl rozjet. Příroda je však nesmírně mocná a ví moc dobře, co dělá. My, cítíme-li se jako součást přírody, jsme na ni naladěni, a naše těla reagují tak, jak je to přirozené. Proto se i mně tělesná příprava k porodu zastavila, abych mohla syna uložit a aby se doma vše mohlo zklidnit. Vše si dávalo na čas, sbírala jsem potřebnou energii, která mne pohltila ihned po půlnoci. Najednou byl všude klid. Všichni spali a mé tělo vycítilo, že teď je ta správná doba na porod. Po půlnoci jsem musela vstát z postele s velkou bolestí a vnitřním nepohodlím. Věděla jsem, že tohle je už opravdu porod. Odešla jsem do obýváku, kde mé tělo samo zaujímalo pozice, které potřebovalo. Byl to hluboký dřep, popřípadě téměř sed na zemi s široce rozevřenýma nohama. V této pozici jsem necítila žádnou bolest. Stačilo však, abych se zvedla, a bolest mne hned srazila zpátky na zem. Od té chvíle jsem se začala oprošťovat od svého racia a naladila se na intuici - nechala jsem své tělo, ať si dělá, co potřebuje, bez mých vnějších racionálních zásahů. Veškerá bolest se absolutně zmírnila, téměř ustala. Cítila jsem však, že prožívám stahy a že dítě sestupuje do porodních cest. 

Muž z ložnice vycítil, že se už něco děje. Přišel za mnou. Jen jsem mu oznámila, ať napouští bazének. Byl fantastický, věděl naprosto přesně, co má dělat. Jelikož se sám na porod velmi zodpovědně připravoval a protože jsme spolu o všem tolik mluvili, nebylo už potřeba dalších řečí. Napouštěl bazének, do kterého jsem si ihned vlezla, šel vařit maliníkový čaj na popíjení, přinesl mi vodu, nachystal žínku na otírání obličeje, nachystal všude svíčky, kterými byla osvětlená i cesta na WC, pustil hudbu, dal vyvařovat misku a cedník na placentu, nachystal prostěradla a nepropustné podložky na gauč i na postel. Jeho podpora byla úžasná. Věděla jsem, že nemusím absolutně nic, že se už můžu jen oddávat porodnímu procesu a nechat tu živelnou sílu, aby mě zcela ovládla. Věděla jsem, že Martin se o vše postará. Cítila jsem se naprosto v bezpečí. Rodila jsem s maximální důvěrou v sebe, své tělo, Martina a naše dítě. Vše bylo tak, jak jsme si představovali. 

Kontrakce se ve vodě daly snášet lehce. To, co jsem pociťovala, nebylo bezbolestné, nebyla to však bolest, která by mne ochromovala. Byla to spíš obrovská síla, která mnou prostupovala a kterou jsem se postupně učila zvládat. Důležité pro mě bylo oddat se tomu, co se děje. Stát se prostředníkem mezi touto silou a svým dítětem. Stala jsem se cestou, kterou mělo mé dítě přijít na svět. Při každé kontrakci jsem si vizualizovala, že se široce rozevírám, že mé lůno se otevírá jako květ a že mé dítě přesně ví, co má dělat. Ono také vědělo. V duchu jsem s ním mluvila, byla jsem napojená. To úžasné na tomto porodu bylo, že mě za celou dobu nikdo ani jednou nevyšetřil. Nevěděla jsem, na kolik prstů jsem otevřená. Nevěděla jsem, jaké jsou ozvy mého dítěte. Nevěděla jsem, zda je už zašlá branka. Nevěděla jsem nic z těchto technických parametrů a přitom jsem věděla to nejdůležitější - že je vše v naprostém pořádku a že se vše děje přesně tak, jak má. Tento pocit se nedá rozumem vysvětlit. Byl to prostě stav, který jsem prožívala. S absolutní jistotou. 

Tělo se během porodu samo vyprazdňuje, proto jsem dvakrát z bazénku musela odejít na záchod. Opustit teplou vodu z bazénu nebylo úplně nejpříjemnější. Na těchto cestách jsem opravdu cítila bolest. V koupelně jsem se však na sebe dívala do zrcadla a přišla jsem si krásná. Uvědomovala jsem si, že to, na co jsme se připravovali tak dlouhou dobu, konečně přišlo, a že to vše konečně můžu prožívat. Zkoušela jsem i jiné polohy mimo bazén, jako klečet na gauči nebo zavěsit se na Martina, ale nic z toho mi nedělalo dobře. Potřebovala jsem jen klečet v bazénu a opírat se o jeho stěny. 

Když se porod chýlil ke konci, vše bylo mnohem intenzivnější a náhlejší. Kontrakce přicházely častěji. Už nebylo tolik času mezi nimi odpočívat a mé odevzdání se bylo složitější, o to však nutnější. To jsem si uvědomovala a snažila se co nejvíc vypnout hlavu a obrátit svou pozornost dovnitř sebe. Kontrakce už se nedaly zvládat potichu a začala jsem cítit velkou úlevu při hodně hlasitém vydechování a vydávání jakýchsi hrdelních zvuků, které mi pomáhaly veškerou energii lépe zpracovávat. Energie, vlny, kontrakce, stahy - můžete to nazvat jakkoliv. Opravdová euforie nastala, když jsem cítila, že mé tělo začíná tlačit a že je náš syn Maxmilián připraven na to vyplout na svět. Ta síla byla neskutečná, téměř neukočírovatelná. Tady bych se chtěla pozastavit u jedné věci. V porodnici nás ženy často nutí k řízenému tlačení. Takové tlačení je naprosto kontraproduktivní. Tělo ženy dobře ví, kdy je čas na to posílit stahy tlačením, které je přirozené. Tyto impulzy vycházejí z těla samotného, vy je můžete pouze prodýchávat a nechat tělo samo, ať pracuje, nebo si lehce přitlačovat tak, jak je to příjemné a potřebné. Jakékoliv řízení z venčí od osoby, která neprožívá to, co vy, má za následek pouze zduření tkáně, zúžení průchodu pro miminko, nástřihy a zbytečná poranění. Nechala jsem tedy své tělo, ať pracuje. Snažila jsem se co nejvíce prodýchávat směrem dolů a ven, přitlačovala jsem si podle toho, jak mi to bylo příjemné. Toto přitlačování, kdy jsem cítila, jak Maxmilián vychází pomalu ven, bylo nesmírně příjemné. Opravdu úleva. V tomto momentě jsem říkala Martinovi, ať už zavolá Radce, naší porodní podpoře, která byla připravena přijet kdykoliv jí zavoláme, že je to třeba. Klečela jsem na čtyřech, rukou jsem už nahmatala Maxovu hlavičku, byla nádherně vlasatá a já jsem dostala další dávku nových hormonů, které mne zbavovaly bolesti a dodávaly mi sílu. Postupně vycházela ven Maxova hlavička, nahmatala jsem nosík, pusinku, mluvila jsem na něj, konečně byl tady, konečně jsem si na něj mohla sáhnout. Po hlavičce dlouho trvalo, než přišla další kontrakce. V tento moment jsem jen odpočívala, říkala mu, že může přijít, až bude připravený, že my připravení jsme. Cítila jsem, jak se Maxmilián ve mně otáčí, jak se nožkama odráží od mých žeber, jak rotuje, aby šel ven ramínkem, a s další kontrakcí opět vycházel ven. To už Martin šel za mě, připraven Maxe zachytit. Zůstala mu vevnitř pouze nožička. Opět jsme čekali na další, poslední kontrakci. Bylo to nesmírně úlevné, obrovsky strhující a silné. Maxmilián vyplul na svět, Martin jej zachytil do svých dlaní, já jsem se mohla přetočit a Martin mi Maxe podal na hruď. Božský Martin v tomto všem ještě stihl sledovat čas, víme tedy, že se Max narodil 2:22. Po Maxově narození už jsem necítila bolest žádnou. Byla jsem svěží, už jsem si jen užívala ten pocit, že je na světě. Byli jsme ale překvapení. Max měl zavřené oči a zdálo se, že vůbec nereaguje. Foukala jsem mu do obličeje a zkoušela, jestli nepotřebuje vykašlat nějakou vodu. Nic z toho. Říkala jsem Martinovi, ať zavolá Radce a zeptá se, co se děje, že Max nejeví známky toho, že se narodil. Víte, člověk očekává, že dítě po narození začne plakat, že se začne nějak ozývat. Byli jsme v klidu, jen jsme to nechápali. Radka nás však hodila do absolutního klidu, říkala, že má hodně času na to se zadaptovat, když je napojený na svou placentu, a že nejspíš jenom spí. Po chvilce bylo vidět, jak otevírá pusinku, a ono to tak bylo. Maxmilián jen sladce spinkal. Jeho zrození bylo tak klidné, že ani nepostřehl, že se narodil. Přišel na svět v harmonii a lásce. Dali jsme na něj teplý ručník a prostě jsme jen byli šťastní. 

Martin šel vzbudit našeho Filípka, který celou dobu spinkal vedle v ložnici, ať se jde přivítat s bráškou. Předem jsme s ním byli domluvení, že až se Max narodí, vzbudíme ho, ale byl hodně rozespalý a více než bráška ho zajímal bazén, který potom celý pomáhal tátovi vylívat. S Maxem jsem tedy chvíli zůstala v bazénku, ale chtěla jsem co nejdříve do postele, proto jsem Maxe podala Martinovi, abych mohla vylézt ven. V tu chvíli se Max začal ozývat a dávat najevo nespokojenost. Uklidnil se však hned poté, co jsem si ho vzala zpátky k sobě. Přechod od bazénu do ložnice byl následující. Vylezla jsem ven, Martin mi podal Maxe, osušil mě, hodil přese mě župan a mezi nohy mi dal ručník, který držel po celou dobu přechodu, kdyby ze mě náhodou už vyklouzla placenta. Uvelebili jsme se v posteli. Max se pomalu začal více probírat a hledat bradavku. Stihla jsem zavolat mámě, že je Max na světě. V ten moment k nám přijela Radka. 

Radčina pomoc po porodu byla nenahraditelná. Její přístup byl neskutečně empatický a ženský. Přinesla s sebou klid a ihned splynula s atmosférou, kterou jsme doma po porodu měli. Přišla k nám do ložnice, posadila se na postel, brala vše s absolutní samozřejmostí. Pomohla se samopřisátím, o něčem se bavila s Martinem, prostě jen byla a čekala. Martin s Filípkem mezitím vylívali bazének a my jsme čekali na to, až se odloučí placenta. Ležela jsem asi dvě hodiny, když jsme pocítili, že by už na placentu mohl být čas. Po cestě do koupelny mě opět jistili zespoda, aby ze mě placenta náhle nevypadla. Když jsem byla ve vaně, Martin držel Maxmiliána vedle mě. Dřepla jsem si, lehce zatlačila, i když to v tu chvíli moc nešlo, a placenta ze mě hladce vyklouzla. Osprchovala jsem se. Pomohli mi vyjít z vany, osušit se, nasadit si kalhotky i s vložkou. Šla jsem si lehnout, Martin držel Maxe a Radka mezitím kontrolovala placentu, jestli jsou kompletní plodové obaly i placenta sama. Vše bylo v pořádku, placentu umyli, kousek odřízli a Martin mi šel připravit koktejl z placenty a kontryhelový čaj na podpoření zavinování dělohy. Já už jsem opět ležela s Maxem na své hrudi. 

Když už bylo vše uklizeno a byli jsme všichni čtyři v posteli, Radka nám řekla, že se máme prospat, že si sama půjde lehnout do obýváku, a asi za hodinu nás přijde vzbudit, abychom Maxe zvážili atd. Celou tu dobu jsme však nemohli usnout, tak jsme byli plní energie a euforie. Já jsem se cítila, jako bych ani nerodila. Atmosféra byla úžasná. I Filípek si s námi povídal a nedokázal usnout, i když bylo asi 5 nebo 6 hodin ráno. Po hodině jsme Maxe zvážili, Radka si potvrdila, že nemáme problém s kojením a že je vše v pořádku, zkontrolovala mě, že nejsem nijak poraněná, a rozloučili jsme se. Na druhý den se za námi stavila s výborným vývarem, třetí den přijela na kontrolu Maxe, mě, kojení, a na odběr krve z patičky. Její pomoc byla opravdu profesionální a lidská. Jsem ráda, že jsou mezi námi ženy, které nám ostatním mohou při porodu dodat takovou oporu. 

Naše další společné hodiny byly nádherné. Učili jsme se zacházet s placentou, která byla stále napojená na Maxe, protože jsme se rozhodli, že chceme lotosový porod. Pupečník byl poměrně krátký, proto to bylo složitější. Více o tom píšeme v kapitole LOTOSOVÝ POROD. Také se rozepisujeme o návštěvě naší pediatričky, taktéž úžasné ženy. 

Jsem Vesmíru neskonale vděčná za to, že nám umožnil prožít si náš sen, že vše proběhlo tak hladce a podle našich plánů, za to, že jsme mohli první hodiny a dny strávit všichni společně. Jsem vděčná sobě za sílu, kterou jsem v sobě objevila a se kterou jsem přivedla na svět našeho syna. Děkuji svým dětem za to, že jsou mými obrovskými učiteli a svému muži za to, že s ním můžu sdílet život. 


PŘIROZENÝ POROD DOMA OČIMA MUŽE

Mužský porodní příběh Martina aneb muž u porodu prožívá vlastní proměnu

Vzhledem k obšírnému porodnímu příběhu, který napsala Lucie, se pokusím co nejméně opakovat, ale přece jenom nějakému opakování se asi nevyhnu.

Rád bych popsal vývoj mého postoje k případnému porodu během mého života. Původní myšlenka o porodu, kterou jsem míval, byla nejlépe vůbec nebýt u porodu. Jako důvody jsem si našel vzpomínku na spoustu krve při porodu, který jsem viděl na záznamu ještě v rodinné výchově na základní škole, a utrpení ženy, kterému jsem nechtěl bezmocně přihlížet. Poté jsem o tom uvažoval tak, že je přece mou chlapskou povinností to vydržet a nabídnout své ženě oporu, ruku k rozmačkání, jak vidno ve filmech, a prostě být u toho a koukat, jak se rodí mé dítě. Nakonec se ovšem můj pohled na věc stočil ještě jiným směrem, a sice být maximální oporou mé ženy a rodícího se dítěte při domácím porodu a společně se svou ženou převzít zodpovědnost za nádherný proces zrození dítěte z rukou lékařů do našich. Po naší zkušenosti si to již jinak než doma nedovedu představit.

Proč vůbec porod doma? Především proto, že je-li to niterným přáním ženy, která se na tuto cestu cítí být připravena, nemá muž z mého pohledu žádné právo jít proti jejímu rozhodnutí o tom, jak a kde bude tento výsostně ženský akt probíhat, nýbrž má prostě povinnost se na danou situaci co nejlépe připravit tak, aby své ženě, potažmo dítěti, poskytl maximální možnou oporu a připravil pro tu malou přicházející duši co možná nejklidnější příchod na náš svět. Protože na tom, jak se rodíme, záleží. Upřímně, muž při porodu v porodnici hraje mizivou roli a vše se točí okolo ženy, v ženě, do ženy, z ženy, takže ony samotné, zvlášť pokud již absolvovaly jeden porod v porodnici, ví nejlépe, co přesně potřebují. Nejdůležitější pro dítě je totiž to, kde se matka bude cítit nejbezpečněji, je-li to v nemocnici, výborně, je-li to doma, výborně, je-li to kombinace, výborně. Když se cítí žena bezpečně, důvěřuje si, důvěřuje dítěti, pak není důvod, aby to měl mít muž naopak.

Co mě odrazovalo od porodu v nemocnici byly výpovědi Lucie z jejího prvního porodu, žen z rodiny, z okruhu přátel, ale i dalších žen, o tom, jak drsnými způsoby lékařský personál "pomáhá" ženám k "rychlému a fajnovému" porodu. Další střípek do skládanky byla a je všeobecná představa, že těhotné ženy jsou nemocné,  a tak se k nim v nemocnici chováme, připravujeme si na tu operaci všemožné nástroje, posloucháme veškeré pípání všemožných přístrojů a jsme neustále připravení do to střihnout, říznout, skočit na břicho, přikazovat, co přesně v danou chvíli dělat, protože zvenčí totiž přesně vím, co žena potřebuje, když už jsem tak odrodil stovky a tisíce dětí. Dětí, které si rovnou takto prožijí svůj první stres v životě, ucítí svoji vystresovanou, často odevzdanou maminku, dostanou se na ostré světlo, do neohleduplných rukou cizího člověk, který poté ihned ustřihne část jejich těla, odloží je na studenou podložku, v lepším případě prvně na mámu, ale brzké podložce se stejně nevyhne, a tak mu nezbývá nic jiného, než takzvaně "roztáhnout ty svoje plícka" a naučit se v první moment svého život plakat na celé kolo. Miminko, vítej, to je ten 9 měsíců očekávaný svět. Vše doprovázeno ignorováním pocitů matky a přirozených pochodů přírody. Takto se rodí naše děti a mně to způsobuje bolest. Že je tento popis hyperbola? Možná ano, kéž by tomu tak bylo, ale zeptejte se sami ve vašem okolí a uvidíte, že podobné věci nejsou ojedinělou praxí.

Můj syn Maxmilián se narodil v přítmí pár svíček, do ticha, teplé vody, rukou svého otce, pár vteřin na to do náruče své matky, bez pláče, ve spánku, malou chvíli na to otevřel lehoulince své oči a viděl šťastnou maminku plnou energie, se kterou komunikoval během celého svého zrodu a teď tu byla, a svého nechápajícího, rozněžnělého, hrdého otce, jehož celým tělem tepala úcta a vděk ke své ženě a dítěti za neobyčejný výkon a zážitek svého života, vypadajícího tak neskutečně jednoduše.

Nebojte, popíšu to i dál, z pohledu toho praktického, co se celou dobu dělo. Ale co se různých informací týče, řeknu vlastně jen to, že studie podporující domácí porody jsou, doporučení k tomu, aby porody probíhaly co nejpřirozeněji, bezzásahově a podobně, dává i Světová zdravotnická organizace a další, statistiky jsou také. Pak jsou ale i ty opačné, s takzvaně větší váhou od kapacit oboru, i nekapacit, politiků a dalších, těch, co argumentují nejnižší úmrtností, dalšími všemožnými moudry, právy dítěte (na které se ale do XXtt dívají jako na "larvu", která se může kdykoli z jakýchkoli důvodů zabít, tedy, s pozlátkou řečeno, ukončit těhotenství). Takže v konečném důsledku jde vždy o vlastní pocit, jak by to mělo probíhat a co je přirozenější.

Během těhotenství jsem se nalaďoval na to, jak to bude probíhat, co vše se může stát, jaké situace budu řešit. Hledal jsem odborné informace, historické informace, poprosil jsem Lucii, ať mi dá přečíst, co by mi podle ní u porodu pomohlo (nemusíme číst celý hypnoporod, jsou tam i jen kapitoly, které jsou pro muže vhodné a vystačí, ale meze se nekladou, já ty kapitoly četl několikrát, abych si byl jistý, že vím jak na to), ptal jsem se jí, co vše ode mě bude chtít, četl jsem mužské porodní příběhy, ženské taky, připravoval jsem se na to, že na mě Lucie může křičet, sprostě mi nadávat (nestalo se, ale pár Luciiných jednoduchých vět a přání byly - JASNÉ, ÚSEČNÉ, a nesly podprahovou informaci není absolutně na místě  abys to nepochopil napoprvé a bral si snad čas na to, kde co je a co přesně asi můžu myslet, či dokonce v tento moment dělal něco jiného, než jsem tě požádala, ač to může být sebemíň logické).

Před porodem jsem si pravidelně upřesňoval, co kde mám nachystané, v jakém pořadí budu pracovat, jmenovitě šlo o hadici na napojení na kohoutek (nazapomeňte mít na ní už nasazený adaptér na vodovodní kohoutek, je to potvora malá, ať vám nezapadne mezi věcmi a vy ho pak nemusíte hledat), prostěradla, svíčky, hudba, ručníky, hrnec na vyvaření cedníku, misky, nože, nůžky, zapnutí topení v celém bytě, jídlo, ovoce, igelity pod prostěradla (měli jsme bílou sedačku), telefon s číslem na naši podporu Radku, nabité telefony, auto před barákem s dostatečným benzínem, miska se studenou vodou, žínka, čaje maliníkový, kontryhelový, kýbl na odlívání vody (když bude žena chtít rychle změnit teplotu), vědět, jak se pracuje se žlučovým mýdlem a pračkou (kvůli krvi na povlečení, vašich peřinách atd.). Mnohokrát se mi ve snech zdála situace, kdy jsem měl nějakou nejistotu o umístění toho či onoho, a tak jsem se k tomu pravidelně vracel.

Nejtěžší a nejdůležitější věc, kterou jsem si musel vyřešit, aby se mi podvědomě neprojevila při porodu a nekazila mé kroky, byla smrt. Lidé, kteří se rozhodnou rodit doma, musí do svého života přijmout smrt a brát ji jako fakt, který muže nastat. Byl jsem si vědom, že může Lucie zemřít, že může zemřít i Maxmilián, dokonce oba. Představa je to hrozná. Ale vzhledem k tomu, že průběh těhotenství byl naprosto normální, my byli připraveni, nebyl důvod nevěřit přírodě, že vše půjde tak, jak má. Riziko jsem si uvědomoval ještě asi více než tatínek podepisující asi pět papírů s riziky a možnými úkony prováděnými na jeho právě rodící ženě. 

Při porodu doma se musíte zabývat tedy otázkou smrti, otázkou důvěry v ženu a její schopnosti a ve vlastní schopnosti, otázkou finanční, tento způsob je značně dražší než porod v nemocnici (tip na přemýšlení, neplatí náhodou pojišťovna nemocnici za každý úkon navíc více a více peněz, je opravdu bezzásahový porod v nemocnici možný a je pro ni výhodný?), ale na druhou stranu jsou vynaložené finance opravdu marginální záležitost ve srovnání s tím, co zažijete.

Dva dny do porodu, slunce svítí, po tříhodinové procházce začíná Lucie cítit, že už se k porodu nezadržitelně blížíme. Přicházíme domů, v klidu, slov padá málo, Lucie si sedá na svůj gymnastický míč, zkouším číst, ale není to ono, pouštím si hudbu do sluchátek, pak beru počítač, stahuji staré dosovské hry, ano, klasika Prince of Persia zabírá, mozek se věnuje princovi, ale stejně pozoruje každý Luciin pohyb, stah, obličej. Lucie maluje mandaly. Zimní únorové slunce, skoro by se dalo říct první záchvěv jarního slunce (doba od 25.2. - 27.2.), nám svítí do oken. Klid, ticho. Jen ten pocit, pocit něčeho velkého, nepopsatelného, už to bude, devět měsíců u konce, teprve před dvěma týdny přestala Lucie chodit do školy, a taky před dvěma týdny začaly prázdniny mně i jí, právě tento víkend vrcholily a jakoby u nás doma vrcholilo vše. Bazén byl již nafouknutý, Filípek u babičky. V této pohodové atmosféře to pokračovalo do dalšího dne, neděle. Opět stejný scénář, mandaly a princ, klid, málo slov. Atmosféra příjemně houstne. Večer. Vše se začíná stupňovat. Volá Filípek. Chce domů. Po cestě k nám usnul. Rozespalý na rukách babičky přichází k nám. Z rozespání má horší náladu. Potřebuje maminku. Lucie se mu se vší láskou věnuje, její tělo se přelaďuje na starost o Filípka, potřebuje všechny své zvyky a jedině s maminkou. Jdou do postele. Domlouvají se na tom, že když se Maxmilián narodí, vzbudíme ho. Usíná. Rodiče Lucie u nás malou chvíli posedí. Během té doby Lucie, jako celý den, prodýchává 3 těžší vlny. Děda si ani ničeho nevšiml. Odjíždějí. Pomalu vše ustává. Jdeme spát. Ležíme všichni v jedné posteli. Koukáme na něco na notebooku, zavírám počítač. Zavírám oči. Nespím. Naslouchám všemi smysly Lucii. Noc je tady. Dnes už tedy porod nepřijde. Však má to být, jak to je. Není kam spěchat. Naše plány asi nevyšly. Najednou Lucie odchází. Mám oči dokořán. Poslouchám. Dávám tomu chvíli, pak ještě jednu, vstávám, jdu do obýváku. Je to tu. NAPUSŤ BAZÉN. O Lucii se nestarám, ta je v sobě, nepotřebuje mě. Začínám pracovat jako empatický stroj. Napouštím bazén, hážu do vody teploměr (37, ale pak už teplotu stejně uzpůsobujete potřebě ženy, na teploměr nejsou ani myšlenky, ani světlo, tělo samo řekne, co je snesitelné i pro miminko). Zvyšuji své tempo, ale tak, abych nenarušil atmosféru. Lucie pochoduje. Zapaluji svíčky okolo bazénku, na stolku, v chodbě svíčkami značím cestu do koupelny a na toaletu. Dávám igelity a prostěradla na gauč. Připravuji občerstvení. Vytahuji borůvky, maliny atd. z mrazáku. Hážu ručníky k bazénku. Přináším mísu se studenou vodou. Pouštím hudbu. Přenáším Filípka do jeho postýlky. Převlékám naši postel, igelity, podložky, stará prostěradla, vytvářím prostor pro Lucii a miminko po narození. Volám Radce, je to tu. Slova podpory a klidu, báječné. Lucie je v bazénu. Klečí, opírá se o stěny. Nastavuji na telefon velké hodiny. Měřím čas. Všechno jde neuvěřitelně rychle. Tlačím Lucii na bedrech, pánvi, všude se píše, že to pomáhá, ale kam přesná dát ruce, nevím, zkouším intuitivně, Lucie si to pak sama koriguje. Dávám jí čaj. Otírám čelo studenou žínkou. Lucie dýchá nahlas. Vzdechy. Zvířecí. Hrdelní zvuky. Lucie je šelma, kterou vede cosi nadpozemského. Jsem totálně polapen atmosférou, polapen uměním své ženy. Vzdechy. Zvuky. Vzrušuje mě to. Nedokázal jsem stoprocentně věřit tomu, že to může být sexuální zážitek. Je to tak. Je to nepopsatelné. Naše propojení. Intimita. Lucie začíná mluvit s Maxmiliánem. Povzbuzuje ho. VOLEJ RADKU, AŤ VYRAZÍ. Stahy jsou asi po dvou minutách, možná už míň, Lucie tě chce mít tady po porodu, brzo bude na světě, vyraž. Držíme se nějak za ruce, opíráme se hlavami. Lucie křičí, cítí hlavičku, zase spolu mluví. Povzbuzuje ho. Křik. Cítím jeho nosík, celý obličej, hlavička je venku. Maxíku skvěle. Pokračuj. Teď ramínko, ano, tak, otoč se, točí se, čeká na druhé. Bež ho chytnout. Mám ruce pod vodou u Maxmiliánovy hlavy. Odráží se. Vidím ramínko. Je to neuvěřitelné. Vlasáč. Miniaturní miminko. Druhé ramínko je venku. Skoro celé tělo. Levá nožička. Netahej ho. Nech ho. Maxíku, máš čas. Ano. Přichází to. Odráží se. Anooooo. Maxe držím pod vodou, můj syn, v mých rukou, miluji ho. Nepláču. Nechápu. Je tady. Nohou mačkám telefon, abych viděl čas 2:22, přitom o půlnoci to vše začalo. Lucie se přetáčí. Vypadá to složitě. Pupečník je kraťučký. Max kluzký. Pomalu ho vezu k hladině, vynořuje se, maminka si ho bere na hruď. Prohlížíme si ho. Políbíme se.  Maxmilián je nádherný. Lucie mu fouká do obličeje. Zkoumá, zda nemá v dutinách vodu. Maxmilián je potichu. Někde v hluboko v hlavě jsme ty informace měli, tyto děti se tak rodí. Ale raději voláme Radce. Jak dlouho to je? Před půlminutou se narodil. V klidu. Má čas. Nahlas to opakuji Lucii. Jdu k ní. Šimráme ho na nožičkách. Maxík se probouzí, otevírá lehce oči. Zabalil jsem ho do teplého ručníku. Rychle strhávám nachystaný a nasměrovaný, ovšem nepoužitý foťák z police, dělám jednu fotku. Budím Filípka. Rozespalý. Chce maminku. Přichází s lehkým pláčem k bazénu. Atmosféra ho pohlcuje. Vše to pozoruje. Po chvilce Lucie vstává, Maxmiliána si beru já, ten mručí, že chce k mamince. Lucie si ho bere. Pod nohama jí držím ručník, přicházíme do postele. Po chvilce zvoní Radka. Filípek otvírá. Radka jde hned k Lucii, ptá se, kontroluje. Maxmilián je na hrudi a má čas se sám propracovat k maminčinu prsu. Během, dejme tomu, hodiny, se mu vše podařilo a začínal se pokoušet přisát. Vše z povzdálí pozoruji, začínám kýblovat bazén. Tati, já chci taky. Filípka ta dlouhá, náročná a pro něj naprosto zábavná činnost pohltí. Všem to říká, Radce, mámě. Začínám okolo uklízet. Chodím k Lucii. Myslím na úklid, aby vše bylo hotovo. Stovky litrů vykýblováno. Je to zhruba po dvou a něco hodinách. Placenta už se možná odloučila. Lucie s pomocí Radky vstává, já držím Maxíka a jeho pupečník, kdyby vypadla placenta při chůzi do koupelny, aby nezatáhla přímo za Maxíkovo bříško, Radka vše samozřejmě pod Lucčinýma nohama jistí. Operace Alpha jako blázen, ale vše zvládáme. Placenta je ve vaně. Promývame ji. Dáváme ji do cedníku a ten do misky. Uřízli jsme dva kousky, jeden na koktejl, jeden na tinkturu. Zpět v posteli. Přináším koktejl. Lucii se po něm vrací barva a energie. Uklízím dále. Vyfukuji bazén. Vše je téměř hotovo. Lucie s Maxmiliánem usínají. Radka přidává ruku k dílu. Hotovo. Lucie je vzhůru. Jsme všichni v posteli, konečně v klidu a míru. Jsme čtyři (postel máme 160 cm mimochodem). Radka nás nabádá ke spánku, za hodinku či dvě přijde, zváží Maxíka. Radka ulehá v obýváku. My zůstáváme vzhůru. Nikdo nechce spát a už vůbec ne Filípek. Radka se směje, že jsme blázni, že jsme nespali. Max má 3,9 kg. Jdu vyhodit bordel do kontejnerů. Radka se dívá, s čím je potřeba pomoct. Vše uklizeno. Radka odchází. Přijde další dny. Jsme sami. Tři hodiny odpoledne, přišli jsme do obýváku. Děláme společné foto. Filda odpadl. Je půl čtvrté, odpadáme všichni.

Oznámil jsem narození Maxe a ať se mnou tento týden ve škole nepočítají. Začínám se starat o celou domácnost, hlavně o pohodu Lucie a Maxmiliánka, zábavu Filípka. Dělám jídla. Radka další den přináší vývar. Skvělý. Babička dovezla jídlo, vývar. Skvělý. Peru, žehlím. Maxíkovi dáváme skrz smolku jednorázové plenky, které v místě pupíku obstřihneme, aby to měl pohodlné. Po týdnu přecházíme na látkové. Návštěvy naší skvělé doktorky. Třetí den přijíždí na chvíli další část rodiny. Frčím na matriku, vše hladce probíhá. Vždy v momentech, kdy je někdo na hodinku u nás, vyrážím na nákupy. Náročná doba pro nás všechny, ale neuvěřitelně nádherná. Jsme pořád spolu. Max má červenou hlavičku jak rak (teď už potom nejsou ani známky). Ha, Max má stavbu lebky jako já. Po narození s černými vlasy vypadal jako černoušek. Nebrečí. Říkáme mu píšťalko, protože pískne, když chce pít, jíst. Zhruba k druhému týdnu jsme vyrazili na krátkou první procházku. Vše je skvělé. První tři dny je napojen na placentu, staráme se o ni - levandulový olej, fénování, snad třetí den přepálením a částečným přestřížením pupečníku odstraňujeme placentu, splnila svůj účel. Zakopeme ji. U bříška stále zůstává 4cm pahýlek. Vše ok i podle doktorky. Ošetřujeme ho, po čtyřech dnech odpadá.

Vše bylo nádherné a je stále. Mohl bych se k tomu neustále vracet a psát hlouběji. Na věku a zkušenostech nezáleží, nám je 24. Vše máme v sobě. Připravit se může každý. Je to hlavně o nastavení hlavy. Miluji svou rodinu a vzdávám obrovský hold své milované ženě a děkuji jí.


Další mužské porodní příběhy naleznete na
www.muzskeporodnipribehy.cz,

a

další ženské porodní příběhy pak na
www.pribehyproivanu.eu.


MARTINaLUCIE@POST.CZ